Dvě Terezky jsou víc než jedna

Proč ? … čtyři písmena, otazník a miliony myšlenek, na které se nikdy nedostane odpovědi. Vlastně by mě asi nenapadlo, že své pochmurné stavy budu řešit zrovna tímto způsobem … že své pocity vyliju mezi řádky a každá ta blbá myšlenka se bude s přibývajícími písmeny pomalu ale jistě ztrácet. A pak mě určitě napadne…proč? Proč tohle vlastně dělám a nejdu se zabavit tím, čím jsem si stoprocentně jistá…proč si prostě nevezmu hokejku a nejdu si hrát s dírkovanou „krychličkou“ i přesto, že je kolem mě tolik málo místa…vím, že tohle mi pomůže vždycky bez ohledu na to, na jakém místě se zrovna zastavily ručičky hodin.  A pak se mi do hlavy jen vryjí slova mé milované mámy, že od prvního okamžiku věděla, že mám jméno autora … autora, jehož jméno bude velkým písmem vytištěno s fotkou na zadní obálce knihy, kterou bude mít vystavenou na poličce nad krbem. Nikdy jsem nevěřila v to, že by se něco takového mohlo stát.

Od mala žiju velkým fantazírováním a představama  o svém vlastním světě … a pak mi dojde , že zrovna tohle může být základ toho začít své bezvýznamné myšlenky psát všude kolem sebe.  J.K.Rowling začala své myšlenky sepisovat na kavárenské ubrousky … na ubrousky, které postupem času změnily historii světa na jméno Harry Potter. Jenže já nechci…nechci být někdo o kom se bude mluvit jako o velkém spisovateli, nechci aby se o mě děti učily ve školách ani nechci, aby se na mé knihy prášilo v zašlých částech knihovny … a i kdyby tomu mělo být opačně…i kdyby kniha, ke které se možná někdy odhodlám  bude zářit svou pestrou obálkou ve výloze knihkupectví… i přesto nechávám zrovna tento sen jen myšlenkou k pousmání… jen tím tajným snem mé drahé maminky.

Snad nikdy jsem neměla v životě vzor. Neměla jsem potřebu řídit se podle někoho, kdo už má svůj život nalajnovaný tak jak si ho sám představuje. Jak se říká „ Každý svého štěstí strůjce „.

Co se však psaní týče, důležitou roli v mém elévovském životě v řádcích ( a že je to sakra krátká doba ) hrají dva lidé. Nikdy jsem nebyla na čtení knih. Od mala jsem dítě s ďáblem v těle…to, které naháníte všude možně, jen aby se na chvíli zastavilo a vy si mohli zkontrolovat, jestli je vůbec ještě celé…a přesně tenhle můj nezřízený život nalézám v řádcích knih Charlese Bukowskeho. Ne, že bych toužila po neustálém opojení alkoholem, nevázaném divokém sexu a takřka minimální pracovní morálce, ale ti, kteří měli tu čest alespoň okusit pár slov tohoto autora určitě pochopí, o čem tady teď právě mluvím.

Druhým„autorem“, kterému bude věnováno pár mých řádků není ani slavný spisovatel, ani ne osoba, která má tendence k alkoholu a nymfomanii ( i když … :D ) … je to člověk, díky kterému jsem přišla na to, že když mám doslova a do písmene dojeb …první co mě napadne je jen …NAPIŠ TO !!!

Že články, které jdou pod prsty tohoto člověka mám chuť víc a víc číst, že s napětím čekám na další ač naprosto banální věc, kterou napíše… že se dokážu najít v příběhu, který může být celý založený na lži a přesto se myšlenkama stávám součástí děje, jako bych žila svou vlastní story a zapomínám na vše, co se děje kolem mě. Přesně tímhle se tento člověk stal tak velkým autorem, za jakého ho považuji… A tak nemůžu udělat jinak, než svůj oficiálně první blogařský „extranic“ článek věnovat právě tobě Terezko !!! :) Děkuju  … > TK